Jeleni se umístili na druhém místě!
VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=z0w5dPjtwkA
FOTO: https://plus.google.com/photos/114797105602932790542/albums
V PÁTEK 27.9. začalo v Brně finále Svojsíkova závodu 2013 na motivy příběhu „Cesta kolem světa za 80 dní.“ Náš oddíl,středisko,okres a kraj reprezentovala hlídka Jelenů, doposud v žádném kole závodu neporažena. Dvě auta nás dovezla až na místo setkání s naším doprovodem/komorníkem – Brněnské hlavní nádraží. Tam jsme byli odloučeni od našich vedoucích a tím začal závod. První úkol byl velice nečekaný – přišel malý kluk, že chce odvést k babičce. Pomohli jsme mu, a tím jsme získali první body. Následující hodinu jsme věnovali plánování cesty na základnu, a nakupovaní potravin, které byly nezbytné do modulu „přežití.“ Celou dobu jsme pozorovali podněty, které by mohli být šalamounsky zařazeny do závodu, nicméně ta bába co po mě chtěla cigarety je chtěla doopravdy, takže jsme s ní vůbec nemuseli ztrácet čas. Cesta hromadnou dopravou byla pro nás z „vesnice“ zajímavá. Bezdomovci, tlačenice, Figuv zadek… A to jsme byli teprve v prvním autobuse. V tom druhém na nás čekalo něco horšího. Pan řidič měl evidentně špatnou náladu. Nepozdravili jsme ho při vstupu do autobusu, takže nám byla málem „Ukrócena hlava.“ Seřval nás a ještě po mě chtěl zaplatit za batohy. Zkrátka Kruťák. V pořádku jsme vystoupili na správné stanici a došli na základnu. Tam jsme se zaregistrovali, odložili panáka a prezentaci a začal nástup. Měli jsme tu „čest“ vztyčovat vlajku WOSM. Když jsem stál v pozoru před stožárem, s vlajkou u ramene, vzpomněl jsem si na nástupy na našich táborech, a řekl bych, že jsem v tu chvíli byl malinko nervózní… :-D. Po nástupu, kde jsme dostali informace k celým závodům, jsme vyrazili na místo kde jsme měli ten den spát a vařit – starý lom. Tam jsme asi po hodině došli, vyčerpáni, protože jsme šli s veškerým vybavením. Postavili jsme stany a začli rozedělávat oheň. Vzhledem k obsahu vody ve dřevě byl oheň udržován systémem „nádech – výdech“ po celou dobu. Bramboračka byla uvařena a palačinky dostali ti co měli. A ještě jsme si udělali palačinkovou kaši… Ve 22:00 byla zazpívána večerka a šli jsme si lehnout. Já ještě chvilku studoval mapy, protože jsem důsledný. Jakmile jsem odložil mapy, zhasnul a položil hlavu, ozvalo se „Budíček, rádcové ke mně!“ Čekal nás přesun na další stanoviště asi tři kilometry daleko. Vše včetně dřeva jsme sbalili a šli. Cestou jsme potkali Ondru s Tichošlápkem, jak spí v autech. Někdo je chtěl vzbudit. Ale někdo jinej mu to prej důrazně vymluvil… Na dalším tábořišti jsme všechno zase rozbalili a usnuli. Teď už doopravdy.
v SOBOTU 28.9. jsme se vzbudili ještě za tmy. Čekalo na nás vaření snídaně. Oheň byl rozdělán asi na dvacátý pokus, a musel být udržován opět systémem „nádech-výdech.“ Asi po hodině pokusů o vaření se nám povedlo uvařit v kotlíku čaj. Bylo ho sice jen jeden hrnek, ale na to se historie neptá. Horší to bylo s rybičkovou pomazánkou – Tu jsme nakoupili hotovou, nevědíc že se to nesmí. Bum. 4 body v háji. Tím byla hotova snídaně a my jsme po sbalení všech věcí a odložení zavazadel vyrazili na cestu.
První disciplína byla asi 200 metrů od místa kde jsme spali. Obsluha skautů v modrých košilích v kombinaci s rybníkem a loděma nevěštila nic dobrého. „Zachraňte mi námořníka!“ křičel amsterdamský rejdař s brněnskym přízvukem. Tak jsme mu na raftu zachárnili námořníka v kánoi pomocí házecího pytlíku. Dokonce jsme ho i zahřáli. Chtěl jsem s ním komunikovat ale když jsme mu řikal že je hezkej kluk, odpověděl mi:“já jsem holka!“ tak jsem dal ruce pryč a šel říct rejdařovi že jsme mu zachránili námořnici. První úkol splněn. Téměř plný počet bodů. Vyrazili jsme dál. Na cestě na nás čekali čtyři lidi jak se rvou o jeden rohlík. Odtrhli jsme je a rohlík naporcovali. Oni poděkovali, a my taky. Za to nám ukázali cestu.
Druhá disciplína byla dosti zajímavá. Název „Pozorování a všímavost“ věstí dalekohled a hledání co do lesa nepatří, tady však nikoliv. Úkolem bylo aby jedna skupinka té druhé popsala osoby na obrázcích se jmény druhé skupince, která měla jen obrázky a měla doplnit jména. Celé se to odehrávalo pomocí vysílaček. Popsali jsme všechny a v časovém limitu. Přesto jsme ztratili dva body kvůli menšímu zkomolení jména. Cestou na třetí disciplínu jsme opět potkali nějaký lidi jak se perou. Tentokrát to byl Willy Fog, kterého se snažili zadržet nějací agenti. Foga jsme zachránili s tím že je to můj manžel a šli jsme dál.
Třetí disciplína se jmenovala „lanové aktivity.“ Byli jsme lanově aktivní, a tak jsme první překažky zdolali. Dále to však již bylo těžší… Ačkoliv jsme byli svědky Orlíka, který na překážce zvané „véčko“ postrkával ze zadu Hrocha který byl na čtyřech a měl vystrčený zadek, nepovedlo se nám získat plný počet bodů. Vzhledem k tomu, že rádce výborně naplánoval trasu, jsme se stejnou cestou vraceli k tomu lomu, kde jsme včera prvně „spali“
Čtvrtá disciplína byla signalizace. Měli jsme signalizovat morseovkový signál přes jednoho příjemce. Hroch s Figem odvysílali zprávu, kterou Buk a Persil přijmuli, a poslali dál, za roh Čouďasovi a Madmanovi. Tato disciplína patřila mezi naše „silné parkety.“ Kousek vedle, uplně v lomu se nacházeli
Brány. Test z dopravních situací, nafukování člunu pálava, přechod přes slackline, poznávání přírodnin, zmapování dolu, znalost Moravského krasu, logická úloha a v neposlední řadě fyzická zdatnost nás zaměstnaly asi na hodinu a půl. Na každou bránu musel někdo jít, klidně i víc lidí. Celkem jsme museli mít splněných šestnáct bran. Zde jsme poprvé dostali na bránách za něco nulu – opravdu byly těžké. Když jsme skončili branaření, museli jsme si dát někde povinnou půlhodinovou pauzu na oběd. Dali jsme si ji kousek od lomu na louce pod posedem. Tam jsme se také s komorníkem vyfotili. Komorník s námi chodil úplně celou dobu, čímž ho obdivuji že to psychicky vydržel… Pauza na oběd uplynula a nic nám nebránilo přejít k
páté disciplíně. Vzhledem k tomu že to bylo stanoviště „orientace“, bál jsem se že zde příliš dobře neuspějem, protože na tom budeme špatně. Nicméně se ukázalo že máme orientaci všichni správnou.
Šestou disciplínou byla první pomoc. Na té jsme vždycky nejvíce získávali. Tentokrát však nikoliv – náš výkon byl pouze průměrný. Když jsme vešli do místnosti, kde jsme měli plnit úkol, čekaly nás krvavé orgie. Všude stříkala krev, všichni řvali, pořád někdo kolaboval… Zkrátka takový běžný den. Povedlo se nám ošetřit většinu zranění. Zemřeli by pouze dva. Já byl vždycky důvěřivý člověk, ale když nám bylo doporučeno zpívat si u masáže srdce „rolničky“, abychom udrželi rytmus, bylo to divné i mě… Tato disciplína se nacházela v centru Ochozu u Brna, a my jsme pospíchali na
Sedmou disciplínu do nedalekého lesa. Tou byla příroda. My jsme vůbec všichni takoví přírodně založení, takže to pro nás celkem nebyl problém. Celkem. Rejsek nebo rejnok… Ono to vyjde na stejno 🙂 Zkrátka jsme v poznávačce rostlin a živočichů víceméně uspěli. Vyšli jsme dál, a pomalu se přibližovali zpět ke Kaprálovu mlýnu, kde pro nás byl cíl. Cestou jsem potkali pouliční umělce a spoustu turistů. Uplně jako na václaváku…
Osmá disciplína, již předposlední, byla logika. Logika evidentně není naší silnou stránkou. Čoudilo se mi z mozku a to jsem četl teprve nadpis… Úkolem bylo zjišťování informací o nějakých bozích. Myslím že domečky nebo tak nějak se to jmenuje. Jediné co se mi na tomto stanovišti (kromě rozhodčí) líbilo, byla jeskyně Pekárna, u které se to odehrávalo. 20 minut na disciplínu uběhlo jako voda a přišlo vyhodnocování. Dva body z třiceti šesti… Kdo by to nebral? 😀 Znáte takové ty lidi, co si pletou hodiny. Já patřím mezi ně. A vzhledem k tomu, že jsem rádce tak je to dosti špatné… Myslel jsem si že máme být v cíli nejdéle do 16:30, jenže ve skutečnosti jsme tam měli být až o hodinu déle. Tak jsme si alespoň zlepšili fyzičku odpoledním během 😀 Poslední,
Devátá disciplína na nás již čekala. Bylo to vyhledávání informací. Konkrétně o Kaprálově mlýně. 10 minut na doplnění dvou A4 není moc, nicméně se povedlo více než dobře. Informace jsme zjišťovali na internetu a ve videu. O rodině Kaprálových toho teď vím víc než o té vlastní… Když jsme přišli do
cíle, divili se, že jsme tu tak brzo. To nám ale nevadilo. Alespoň jsme si postavili stany, a šli „nakupovat.“ Čekala nás večeře, gulášová polévka a rizoto. První jídlo za poslední dva dny, ve kterém nebyl popel… Jakožto mediální hvězdy jsme poskytli tři rozhovory. Dvěma televizím a jedné novinářce. Večer byl přichystán jakýsi doprovodný program. Kino, zpívání u táboráku, půjčovna deskových her, Casino. My jsme ale raději navazovali dobré vztahy s oddílem z Tatobit. „Dobré vztahy“ je relativní pojem 😀 Postupně se lidé odebírali spát, a někteří z nás také. Někteří ještě vyrazili zkusit štěstí do Casina. Ruleta, šipky, poker, karty, kostky, dolary… A za dolary se dalo koupit jídlo. Do takového Casina bych přišel častěji. Okolo desáté hodiny již všichni od nás šli spát.
A spali až do NEDĚLNÍHO (29.9.) rána. Všechny nás vzbudil „vyvolávač párků“ – chlap kterej křičel ať si všichni jdou pro párky. Tak jsme postupně vstali a šli si pro párek. Lepší než rybičková pomazánka. Okolo půl osmé přišel Ondra a řekl že v 7:50 musíme mít sbaleno vše, včetně stanů. Tak jsme balili a balili, až bylo hotovo a odnesli jsme si věci do aut. Hned potom následoval nástup. Nejprve další, povedená scénka s Willim Foggem, a potom spousty dojemných, děkovných, dlouhých, občas i dementních projevů. Pak už přišlo na řadu vyhlášení. Po vyhlášení vítězů z dívčí kategorie (Štiky z Hradce), přišla řada na nás. Očekávali jsme osmé, sedmé, šesté, páté, čtvrté místo. Ale najednou se chytalo vyhlašovat třetí místo, a já si řikám. Sakra, tak buď na nás zapomněli a nebo jsme opravdu tak dobří. Ani třetí místo se nás netýkalo, a zbyla poslední dvě místa. Schodou okolností na družiny, které stáli vedle sebe. Podal jsem si ruku s rádcem vedle stojící družiny a lišácky na něj mrknul. Pak zaznělo:“a na druhém místě se umístili…. Jeleni z Jičína.“ Takže druzí. O dva body. Pogratulovali jsme si s generalitou, vyslechl jsem si upřímnou soustrast od Stopa, a dostali plnou bednu cen. Stop, hlavní rozhodčí, říkal, že kdyby věděl že ta pomazánka to tolik ovlivní, tak by ji vůbec do závodu nedával… Nevadí. Kolegové z Moravských Budějovic byli první, a nástup se chýlil ke konci. Opět jsme se připletli ve špatnou chvíli na špatné místo, a měli jsme tu „čest“ sejmout státní vlajku. Trošku se šprajcla, ale co nejde silou, jde ještě větší silou 🙂 Vyfotili jsme se s cenami, a vyrazili nahoru na parkoviště. Povídali jsme si o závodu. Mírně naštvaní, ale spokojení. Cestou domů všichni usínali, unavení po víkendu. Naneštěstí i řidič, a tak jsme museli dát několik Kafé pauz. Pokud bych měl nějak zhodnotit, porovnat, shrnout závody, mohu říct jen jedno. Byly super, a lituji, že se již nebudem moct zúčastnit.