Hořičtí skauti, letos oslavující 100.výročí založení svého střediska, nás o minulém víkendu, 22.-23.11.pozvali na akce do hořického muzea, kde probíhá i výstava k již zmíněnému výročí, a to veřejné KYTAROHRANÍ a potom samostatnou NOC V MUZEU. Vyrazili jsme proto v pátek odpoledne z jičínského nádraží a za hodinku a půl už se usazovali v muzejní Štorchově síni, ladili nástroje a rozcvičovali hlasivky, abychom byli na kytarohraní dobře připraveni. Hráli jsme a zpívali spoustu táborových a táborákových písniček, některé byli hořickou specialitou, takže jsme i rozšířili svůj zpěvník. Přišli i lidé zvenčí a tak se síň na dvě hodiny zaplnila hlasy malých j velkých.
Větší vzrůšo přišlo až po kytarohraní, kdy jsme v muzeu zůstali jen ve skautském osazenstvu. Přišla hra naplánovaná Hořickými. Samotný los( a ano, myslím to zvíře) nás rozhodil do namixovaných skupin, takže se konečně přimíchal Jičín a Hořice a my měli možnost navázat nová přátelství. Ale zpátky ke hře. Po muzeu jsme měli schované lístečky s čísly a k tomu byl příslušný úkol. Vzali jsme to všemi směry. Od humorných otázek, ve kterých jsme museli zapojit trochu selského rozumu, přes znalosti o skautingu samotném až po šifry různých druhů a otázky ohledně naší země. Myslím, že pro všechny nejzábavnější byl úkol, který jste mohli získat jen když jste pár minut po hořickém náměstí honili jedno „individuum“. Ale pozor, aby ti nebylo tak jednoduché, byla nám cesta za úkoly stěžována např. vyhlášením potopy, požáru nebo evakuace. Jak těžké bylo dostat se až na půdu pro tým, co měl ještě navíc svázané nohy nebo naopak pro tým, který měl zavázané oči a měl se dostat do sklepa.
Všichni jsme ale hru přežili ve zdraví a pobavili se. Zbytek večera jsme strávili filmy, hlavní byl film o turistickém oddíle Jaroslava Foglara, pod který se schovávalo skautování v minulém režimu. Následoval film Vzhůru do oblak, kterého se zúčastnili už jen ti, co ponocovali a chtěli. Zbytek šel buď na kutě nebo se ještě bavil. Až kolem půl druhé ráno usnul i poslední.
Ráno nás vzbudil nepříjemný hlasový budíček a zažili jsme historicky asi nejkratší rozcvičku. Posnídali, umyli, rozloučili a vydali se na cestu na nádraží. Respektive na procházku Hořicemi zakončenou příchodem na nádraží. Cestou jsme navštívili i Smetanovy sady, dozvěděli se zajímavé věci o jeho zakladateli a jeho věrném orlu Rexovi.
Na nádraží už jsme jen nasedli do vlaku a jeli domů, plni zážitků a dojmů, protože, řekněte, kdo může říct, že strávil noc v muzeu?
Zapsala Kačka K.